Jak jsem se dostal do útulku...
Byla ukrutná bouřka a liják, přes který jste pomalu nemohli vidět. Můj pán mě strčil do auta a vezl kamsi, kde jsem vůbec nebyl. Byl strašlivě zamlklý, udělal jsem asi zas něco špatně. Auto zastavilo na kraji lesa a bláto se rozstříklo na okolní stromy. Páník si nasadil kapuci a z vozu vytáhl řetěz. Přivázal mi ho kolem krku a pak mě z auta vyhodil. Vzpíral jsem se, ale povedlo se mu, dotáhnout mě k zdatnému smrku. Okolo něj obtočil řetěz a připnul ho zámkem. Klíč zahodil někam do dálky. Nechápal jsem co se to děje. Byla mi strašlivá zima a srst jsem měl docela promoklou. Pán nastoupil do auta a odjel. Nevracel se ani po hodinách mého ustavičného štěkání. Pod packami se mi dělalo bláto a nemohl jsem už ani sedět. Utrhnout se z řetězu taky nešlo, snažil jsem se o to také dost dlouho, až se mi na krku udělaly červené šrámy. A tak jsem to vzdal. Pomalu se stmívalo a mě se chtělo spát. Bál jsem se toho lesa, co byl za mnou. Strašila z něj černota a nikde nebyla ani jedna jediná vyšlapaná cestička, po které by mohl přijít můj zachránce, akorát stopy od pneumatik mého pána zůstaly vryty do pole.
Vzbudil jsem se úplně promrzlý, však byl podzim a
v noci nebylo zrovna nejtepleji. Naštěstí už nepršelo, ale kručelo mi
v žaludku. Začal jsem znovu štěkat. Štěkal jsem a štěkal, až jsem zahlédl
něco černohnědého co se ke mně valilo přes pole. Byl to pes o málo větší než
já. Byl velmi přátelský a vrtěl ocasem. Popadla mě radost, že by mě mohl
zachránit, ale někdo v dálce zapískal a on se rozběhl zpátky. Štěkal jsem
a vyl ještě víc a víc, muselo mě být slyšet na míle daleko, a to byla moje
záchrana. Páneček toho černohnědého psa můj nářek zaslechl a přebrodil se přes
pole až ke mně. Pohladil mě a začal bědovat, kdo mě tady takhle mohl nechat
napospas životu. Řetěz ale nedokázal odrhnout a tak někomu zavolal a počkal se
mnou v lese. Pak přijel terénní vůz, vylezl z něj pán a paní a ze
řetězu mě dostali pryč. Naložili mě do teplého auta a odvezli pryč od
černohnědého psa a jeho pána. Jeli jsme skoro hodinu a já byl velmi smutný,
protože jsem nevěděl kam jedeme.
U brány útulku už čekaly nějaké dvě paní a ty mě
schovali do malé chatičky mezi kotci. Dali mi napít a najíst a já jsem pak
usnul.
Už nechci svého páníka, čekám na hodné lidi, kteří
mě nikde nenechají stát v dešti. A ošetřovatelky z útulku říkají, že
to bude brzy, když jsem vlastně hodný, přátelský pes, který navíc umí i
přivolání a pár ostatních povelů. Vždyť na nějaké nebojácnosti přece nezáleží.
Nejsem žádný hlídací pes!
Komentáře
Přehled komentářů
Vážení ochránci zvířat,
toto je tak smutné ,až jsem si po dlouhé době zase zaplakala,jak mohou být tak krutí lidé jako ten / nemohu napsat člověk,protože to není člověk / někdo ,kdo toto provedl tomu krásnému psíkovi,přeji pokud ještě nenašel hodného pána ať se mu to velmi brzy splní a je spokojen .Vám všem přeji v novém roce mnoho sil k tak krásné a záslužné práci ,kterou pro tyto psíky a kočičky vytváříte,zdraví a štěstí na případné hodné páníky pro ostatní zvířátka.Hezký den Lidka a sad
OPĚT JSEM SI POPLAKALA.......
(Lidka www.zdvorakovasadu.wbs.cz, 5. 1. 2011 12:35)